Naklíčenou čočku a hrách jedli již naši předkové, ti si byli dobře vědomi předností naklíčené stravy. Procesem klíčení se totiž vytváří životodárné enzymy, které štěpí celá zrna na jednotlivé složky. Mezi lidmi byl populárnější hrách, sám o sobě jako luštěnina byl lépe dostupný a snadno se pěstoval na každé větší zahradě. V průběhu dlouhých staletí se stal národním pokrmem chudších vrstev lidí a ti také jeho přednosti znali v podobě zrn s klíčky.
Pučálka
Naklíčenému hrachu se dříve říkalo pučálka a tento název postupně zlidověl a trvá dodnes. Nejvýznamnější potravinou se stal v chodském kraji, kde získal pojmenování „pálenec“. Toto neobvyklé jméno se ujalo v důsledku typické chuti, vznikající enzymatickým rozkladem původní suroviny. Chodové tuto tradiční potravinu opékali na ohni a o čtvrté postní neděli byla součástí zábavy zvané dosti podivně „spouštědlo“. Podával se tam i alkohol a v ten den se často stávalo, že se mnoho dívek „spustilo s chlapci“.
V tentýž den se slavilo i v nedalekém kraji údolí řeky Úslavy mezi městem Klatovy a Plzní. Tam se naopak upravoval naklíčený hrách na sladký způsob, podával se s rozinkami, ořechy a marmeládou. Na Klatovsku bylo zvykem chodit čtvrtou postní neděli na námluvy a byli s ní tedy pohoštěni nápadníci, kteří vstupovali do rodin svých vyvolených.
Zajímavá zvyklost pochází z okolí Mladé Boleslavi. Tam byla zdejší úrodná půda osévána hrachem poměrně často a část úrody se nechávala naklíčit, aby pak voda z procesu klíčení posloužila k zalévání. Mělo to význam kvůli ochraně před škůdci.
Čím více se současná západní civilizace obklopuje technologickými vymoženostmi, tím více se od sebe lidé vzdalují. Projevuje se to v mnoha ohledech a jedním z nich je i zánik babek pučálnic. Těmto stařenkám se přezdívalo s oblibou, neboť bývalo zvykem snad v každé vesnici, že tu babička seděla na zápraží u malých kamen, pražila pučálku a prodávala tuto pochoutku kolemjdoucím, podobně jako se dříve nabízely jedlé kaštany.
