Kdy to začalo
Myšlenka společného vzdělávání a zapojení do mimoškolních činností všech dětí s různou mírou schopností, nadání i znevýhodnění se začala do naší společnosti prosazovat do praxe v devadesátých letech dvacátého století.
Do té doby byly děti vzdělávány ve speciálních školách, nebo neměly ke vzdělání přístup vůbec, nebo navštěvovaly standardní školy, kde na ně ale nebyl brán zřetel. Ovšem speciální školy, často internátního typu, byly a stále ještě jsou obvykle mimo dosah bydliště dítěte, které zde během školního roku žije vytrženo ze svého přirozeného prostředí.
Krůček po krůčku ke změně
I když se v našem speciálním školství v posledních letech mnohé změnilo, zejména co se týče otevřenosti vůči běžnému prostředí a příležitostí k setkávání se dětí z různých typů škol a zařízení s ostatními vrstevníky při rozmanitých společných činnostech, stále jde o prostředí převážně chráněné, vyčleněné.
Toto školství se natolik zakořenilo mezi lidmi, že i pro mnohé pedagogy bylo donedávna nepředstavitelné, že by děti s postižením mohly navštěvovat běžnou školu v místě bydliště, účastnit se vyučování a zapojit se do zájmových kroužků společně s vrstevníky bez postižení, sociálních, výchovných či vzdělávacích obtíží.
Kde je problém
Především ale problém vyvstal při zjištění, že pedagogové nebyli během svého vysokoškolského studia dostatečně odborně připraveni na vzdělávání takových žáků.
Snaha rodičů umístit své dítě do běžné školy v místě bydliště nebo je zapsat do některého ze zájmového kroužku naráží na neochotu a obavy pedagogů plynoucí z nedostatku informací a praktických zkušeností. Samostatným palčivým problémem představuje nedostatek finančních prostředků na vytvoření nezbytných podmínek včetně zajištění asistenčních služeb.
Co k tomu dodat
Mentálně hendikepovaní děti by měly být začleňovány mezi zdravou populaci. Aby se i „normální jejich vrstevníci“ naučili bez předsudků a přehnaných obav komunikovat s „odlišnými“ vrstevníky.